Šikana

Co je to šikana?

Šikana je patologickým jevem, který se často vyskytuje ve školách, ale i v jiných kolektivech - na dětských táborech nebo i na pracovištích. Je naprosto zásadní řešit ji včas - leckdo by mávl rukou nad prvotními projevy, které vypadají jako malicherné škádlení. V okamžiku, kdy se šikana vystupňuje, už je řešení obtížnější, navíc roste riziko vzniku nemalé tělesné, psychické a materiální újmy, přičemž řada projevů šikany pak už naplňuje skutkovou podstatu trestných činů - kromě fyzického napadení je to typicky omezování osobní svobody, někdy také krádež, vydírání a vyhrožování.

Lze vymezit pět stádií šikany:

1. ostrakismus = prakticky v každé skupině se najde někdo, kdo je méně oblíbený, kdo se stává terčem pomluv, je z ostatních skupinek vytlačován, čili první stádium znamená, že je někdo "vybrán jako terč"
2. ojedinělá agrese = pakliže už je někdo ostatními chápán jako snadný terč, který se nebude bránit a ani nenajde zastání u někoho jiného ve skupině, stává se jakýmsi hromosvodem, na kterém si ostatní vylévají stres, neúspěchy a špatnou náladu
3. systematická šikana = pozice obětního beránka se prohlubuje a někteří už se nespokojí s tím, že se do něj trefují kvůli vlastní chvilkové zlosti, naopak se tvoří jádro šikanujících, kteří přímo vyhledávají záminky, aby mohli oběť ponižovat a obecně poškozovat
4. přijetí norem násilí = během prvních tří stadií se ještě občas stane, že se šikanovaného někdo zastane, pakliže ale šikanující dominují (ať početně nebo třeba díky jiným atributům), pak se ostatní členové skupiny postupně přizpůsobí, šikanování se buď sami účastní, podporují jej nebo alespoň mlčí
5. totalita = normy násilí se rozšiřují a prorůstají skrze celou organizaci, vznikají uzavřené skupiny, z nichž jedna může vše, druhá nemá žádná práva

Cyber šikana je slovo, s nímž se můžeme setkávat stále častěji prostřednictvím křiklavých případů, o nichž informují média. Je to šikana za užití moderních multimediálních technologií. Typickým příkladem může být natáčení šikanovaného a samotného aktu šikany na mobilní telefon, následné šíření video záznamu třeba přes internet. Terčem tohoto druhu šikany se také stávají ve velké míře učitelé - například když je žáci provokují, pokřikují hanlivé výrazy, vše nahrávají a pak šíří.
Jak funguje šikana ve školách?

Bylo by bláhové domnívat se, že jedinou formou šikany na základních školách je fakt, že deváťáci předbíhají ve frontě na oběd. Šikana se rozvíjí na mnoha úrovních a vytváří komplexní systém.

V jednotlivých třídách se obětí stávají jako by přirozeně ti, kdo mají nějaký hendikep či stigma - nápadně horší oblečení, špatné známky (někdy poruchu učení), jinou barvu pleti, specifické náboženské vyznání, koktají, zlobí (třeba kvůli hyperaktivitě), mají výrazné akné, paradoxně to mohou být také děti naopak z nadprůměrně bohatých rodin, případně děti nadprůměrně inteligentní (šprti), zkrátka kdokoli, kdo není v nějakém ohledu průměrný...

Stádium šikany ve třídách je různé, někdy přetrvává v latentní podobě, jen občas se někdo stane terčem kanadského žertíku - židle namazaná lepidlem, zauzlované tkaničky bot... S postupem času však většinou nastane větší teror, minimálně to, že nad šikanováním (byť v podobě škodolibostí) se nikdo nepozastavuje. Dominantní skupinka s podporou mlčící většiny pak třeba snadno svede rozbitý parapet na šikanovaného, který jen těžko vysvětlí učitelce, že se jej ani nedotkl, pakliže zbytek třídy odsvědčí opak. Extrémní formou šikany jsou pak fyzické útoky na šikanovaného, které se ovšem většinou neodehrávají před zraky třídy, ale mohou se dít na záchodcích i zcela mimo prostory školy.

Šikanující mají své party a není vyloučeno, že takové party sdružují jedince z různých tříd. Násilí se pak "globalizuje" na celou školu a na její společné prostory - třeba jídelnu, šatny atd., rovněž mimo brány školy.

Přirozený respekt před staršími by rozhodně neměl znamenat, že žáci vyšších ročníků mají právo komandovat mladší děti, které je musí poslouchat. Učitelé přitom často tento aspekt šikany přehlížejí nebo dokonce využívají ve svůj prospěch - možná v dobré víře třeba skupinku žáků z posledních ročníků pověří, ať dohlédnout na malé děti. Ty pak těžko najdou u své učitelky zastání, opět se snadno stane, že je šikanující z něčeho křivě obviní. U dospělých navíc přežívá jakýsi stereotyp, že malé děti mají větší sklon si vymýšlet, čili jejich tvrzením přikládají menší váhu. Pedagogický personál může šikanu tolerovat, ba využívat i v jiných případech - spoléhat se na to, že třídní kolektiv si problém nějak vyřeší, že podezřelého z přestupku proti školnímu řádu sám odhalí a vydá atd. Učitel například žáky vybídne, ať se ten, kdo počmáral záchody, sám přizná, jinak bude po škole celá třída.

Na druhé straně obětí šikany se stávají stále ve větší míře právě učitelé. Kromě zmíněné cyber šikany se vyskytují i případy, kdy žák učitele fyzicky napadne. Pokřikování nadávek je poměrně běžné. A učitel na rozdíl od žáka snad ještě hůře hledá zastání a pomoc - neschopnost zjednat si ve třídě pořádek a respekt je vnímána jako osobní a profesní selhání. Přitom učitel se v podstatě nemůže bránit, jakýkoli "protiútok" může být vykládán jako zaujatost, neobjektivita, atd.
Kdo šikanuje?

Šikanování je deviantní jednání, takže je často nutné pomoci i tomu, kdo se šikany dopouští, protože jeho osobnostní rozvoj je z nějakého důvodu narušen. Předpokladem pro řešení situace je zapojení šikanujícího do terapie, v optimálním případě terapií prochází celá třída a dokonce i rodiče šikanujícího a šikanovaného.

Zdání může klamat, a proto by bylo chybné hledat předpoklady k páchání šikany jen u siláků s horším prospěchem. Šikanující může být často velice inteligentní, miláček třídy i učitelů. A samozřejmě to může být i dívka. Pokud vzniká celá parta šikanujících, pak v ní jsou rozděleny role - někdo je vůdcem, někdo vykonavatelem atd. Pohnutky k šikanování přitom nejsou u všech stejné. Vůdce buď přímo trpí poruchou osobnosti (má sklony k psychopatii, sadismu), případně kompenzuje vlastní psychické a fyzické strádání (má extrémně přísné rodiče, může být i týrán či zneužíván). Ostatní v partě vůdce poslouchají, aby se mu zalíbili, raději jsou jeho přáteli než nepřáteli, obdivují jej a chtějí být jako on. Dnes už klasické sociologické a psychologické experimenty nicméně prokázaly, že násilí a brutality jsou schopni i zcela psychicky zdraví jedinci, pakliže se podřídí reálné i domnělé autoritě jiné osoby, případně se příliš ztotožní s uměle vytvořenou rolí ve skupině, kterou si přitom dobrovolně nezvolili. Když se pak šikana odhalí a parta se rozpadne, jsou schopni navrátit se k normálnímu chování, dopadne na ně ale tíha předešlých skutků, i oni tedy potřebují terapii.
Jak poznat šikanu?

Šikana nabývá celé řady podob, nabízíme jednoduché členění:

1. Slovní agrese = nadávky, zesměšňující poznámky, pomluvy (tak, aby je oběť náhodou zaslechla)...
2. Fyzická agrese = postrkování, bití, podrážení nohou, zavírání do skříně...
3. Ekonomická agrese = odebírání peněz, oběť je často nucena "platit za ochranu", v podstatě jde o obdobu výpalného
4. Materiální agrese = poškozování věcí oběti, jejich odebírání, shovávání...
5. Psychická agrese = nucení k ponižujícím činnostem (napodobování zvířat, svlékání se, opakování vět)...

Oběť většinou nechce o šikanování mluvit, chlubí se s ní šikanující, tak lze zaslechnout, co se děje. Oběť se za šikanování stydí, má tendenci vše chápat jako vlastní selhání a slabost, šikanující je schopen oběť zmanipulovat tak, aby šikanu brala jako zasloužený trest, adekvátní odezvu na nějaký svůj čin (jakkoli je ve skutečnosti neadekvátní). Oběť má také obavy, že jí nikdo neuvěří, pakliže ano, stane se v očích třídy udavačem, bojí se, že bude muset změnit školu.

Pokud mají rodiče podezření, že je jejich dítě šikanováno, pak by na něj rozhodně neměli uhodit a vyžadovat pravdu, přesný a detailní popis událostí, jako by fingovali policejní výslech. Rodiče by měli se svými dětmi pravidelně a nenuceně hovořit o tom, co přinesl školní den. Je vysoce pravděpodobné, že v rodinách, kde komunikace mezi rodiči a dětmi takto funguje, se o šikaně začne otevřeně hovořit včas, že se takové dítě pak ani terčem šikany nestane už třeba proto, že jej rodič připraví na modelové situace a poradí, jak reagovat. Když se ovšem dítě nesvěří, je třeba bedlivě pozorovat a dávat si možné projevy do souvislostí.

Čeho si všímat:

1. Neochota mluvit o tom, co se dělo ve škole.
2. Nechuť jít do školy, víkendový stres stupňující se s tím, jak se blíží školní týden.
3. Poškozené oblečení a školní pomůcky (polité vodou, barvou, roztrhané).
4. Dítě se vrací domů hladové, i když si do školy neslo svačinu.
5. Škrábance, podlitiny.
6. Nápadné zhoršení prospěchu.
7. Rychlé utracení kapesného, ztrácení peněz v domácnosti.
8. Nápadné a trvalé zhoršení nálady, neklid, nesoustředěnost, ztráta zájmu o koníčky.
9. Neklidný spánek, noční můry.
10. Nepravděpodobné důvody, které dítě uvádí, když se rodič zeptá na projevy výše.

Co dělat?

Pokud má někdo podezření na šikanu, neměl by hned uhodit jak na domnělou oběť, tak na domnělého agresora. Křivé obvinění nebo obvinění na základě nedostatečných důkazů může situaci spíše zhoršit.

Jak postupovat:

1. Zeptat se na problém šikanovaného - předpokladem k takovému rozhovoru je vzájemná důvěra, příslib společného postupu při řešení, empatický postoj a více naslouchání než hodnocení, rozčilování se, poučování.
2. Zajištění a zhodnocení důkazů - kromě výpovědi šikanovaného může posloužit zničený sešit, video z mobilu umístěné na internetu, nafocení podlitin (případně i lékařská zpráva).
3. Dohoda na společném postupu a zhodnocení možných výsledků a následků - v případě dětí mladších 15 let nebude agresor trestně stíhán a i jeho umístění do výchovného zařízení je nepravděpodobné, nanejvýš dostane nejspíš trojku z chování a může se mstít, v nejhorším případě bude nutné změnit třídu nebo rovnou školu - uvažování o takových následcích nesmí oběť odradit od vůle problém řešit, vše může dopadnout i velmi dobře a kombinací vhodných opatření se může třídní kolektiv "uzdravit".
4. Konzultace v pedagogicko-psychologické poradně, se školním psychologem, s třídní učitelkou - za podmínky, že tito zachovají důvěrnost a na dalším postupu se opět dohodnou s obětí.
5. Příprava na modelové situace, zapojení specialistů do rozvoje správných vztahů ve třídě, domluvení zvýšeného (avšak nenápadného) dohledu učitelů, mobilizace kamarádů a jejich příprava na modelové situace...
6. Otevřené řešení problému, jasné označení a odsouzení agresora, práce s agresorem tak, aby pominuly důvody, proč se šikany dopouští.